Lee ChaeRin

24. dubna 2014 v 21:59
Jméno: Lee ChaeRin
Skupina: 2NE1
Věk: 123
Orientace: bisexuál
Bytost: Upír
Učitel či student: Student

Příběh postavy:
Každý má nějaký příběh, ať už lepší.. a nebo horší. Otázkou je, jestli někdo jako já může mít ten lepší.. dobrý příběh s takzvaným happyendem. Jestli člověk jako já, heh člověk. Bezpochybně jste si všimli mého pobavení nad slovem ''člověk''. Bohužel ani bytosti jako jsem já to občas neunikne. Když se podívám do zrcadla, vidím tam osobu s dlouhými černými vlasy, pronikavými tmavými oči, s na kousek přesně vyřezanými rty, bledou pokožkou. Takhle lidé vypadají, ne? Vlastní své vlastní tělo, povahu, nějak vypadají. Začleňují se do nějakých skupin. Mají své vlastní názory, způsoby.. všechno dělají podle sebe. A sakra, proč bych se já nemohla nazývat člověkem? Vypadám tak, a z jisté perspektivy se tak chovám, dělám to, co dělají oni. Už je to 100 let, co putuji po celém světě, začleňuji se do skupin, přilnu k nějakým lidem. Ale co oni? Po čase na mě zapomenou. Hloupí lidé.. jsou tak naivní. Jejich stupidní vlastnosti, které mě přinášejí až do údivu. Jak snadno zapomenou na to, co prožili. Jak snadno zapomenou na lidi, které dříve milovali, měli je rádi.. Jak snadné je pro ně odhodit celý kus života. A to jen kvůli jejich stupidním vlastnostem. Člověkem už nejsem a jsem za to ráda. Ale před těmi sto lety, než se to stalo jsem i já byla pouhým člověkem. Byla jsem hloupá, zapomínala na lidi které jsem dříve milovala. Díky bohu, že už to tak není a já jsem bytostí, kterou jsem.
Pamatuji si na svou ''proměnu'', jako by to bylo včera.
Bylo to za jednoho letního rána, kdy jsem vylezla z postele a namířila si to do balkonu, na jehož prosklené dveře přistál kamínek. Na tváři se mi usadil můj typický milý a příjemný úsměv, když jsem viděla vyššího muže, kterého už jsem po půl roku nazývala ,,mým mužem''. V ruce kterou nasměroval směrem nahoru držel puget rudých růží, které jsem odjakživa milovala a na tváři mu hrál jeho šibalský úsměv. Mě samotné se koutky rozehrály do ještě širšího úsměvu, přičemž jsem je potáhla chvilkově k sobě a vyběhla jsem z balkonu, až za mnou zavlála dlouhá bílá záclona. Ani jsem se neobtěžovala vzít si na sebe župan, abych po venku nepobíhala v košili. Chtěla jsem za ním jen běžet a plně ho sevřít v objetí, což jsem taky udělala. Skočila jsem mu do náruče tak, že mu skoro vypadly ony růže. Odpovědí na to mi bylo jen zasmání se od srdce a políbení na tvář, místo pozdravu. Ani já jsem ho nepozdravila. Jednak jsem nemohla, protože bych to spíše zapištěla, a jednak to ani nebylo třeba. už jen pouhým pohledem do očí toho druhého jsme věděli, co si myslí. Slova byla zbytečná. A to jsem cítila jen po jeho boku. Chvilkami mi však připadal divný, jistěže, pro mě byl dokonalý. Ale to se neměnilo na tom, že se občas choval divně. Naše společné noci končily pokaždé stejně. Probudila jsem se sama, na druhé půlce postele nikdo neležel a na nočním stolku byl vzkaz, že na mě někde čeká a miluje mě. Díky tomu jsem vždycky zapomněla na to divné, užívala jsem si krásné chvilky s ním. Takhle to trvalo další rok. Většinu času jsem trávila sama a když přišel on, všechno bylo jako za starých časů.
Nastal den mých třiadvacátých narozenin, které jsem měla v plánu oslavit s ním, mou rodinou a našimi společnými přáteli. Přípravy byly v plném proudu. Má matka a sestry se snažily mě pořádně vyparádit, ačkoliv mi každý říkal že by mi to slušelo i kdybych měla na hlavě pytel. Jejich péči jsem si užívala, takže jsem si to jen nechávala líbit a občas s nimi prohodila pár slov. Na můj vkus jim to ale trvalo šíleně dlouho. Nemohly se shodnout na mém účesu, takže jsem jim řekla aby mi nechaly vlasy rozpuštěné. Ale dost zbytečností, měla bych se vrátit zpátky k tomu hlavnímu~. Konečně nastala ta chvíle. Všichni se sešli u velkého stolu, já byla na jednom konci a zrovna jsem sfoukávala svíčky na dortu. Avšak, nikde jsem neviděla ''mého muže'', který mi slíbil že bude stát po mém boku. Nevěděla jsem co se děje, bála jsem se o něho. Jediné co mi v mysli hrálo byly myšlenky na něj. Koukala jsem všude okolo sebe, jestli ho třeba v dálce nezahlédnu. Nikde nebyl, ani nepřišel. Po mé narozeninové oslavě jsem se rozhodla ho jít hledat. Hledala jsem ho po celém městě, až jsem ho nakonec našla v jedné tmavé - pro mě až strašidelné- uličce sedět u dveří nějakého obrovského domu, který byl podobný nějakému hradu. Do očí se mi nahrnuly slzy, vážně jsem měla strašný strach. Navíc on vypadal tak.. opravdu smutně. Hlavu měl sklopenou, díval se na zem a ruce měl od krve, opřené o stehna. Rychle jsem k němu doběhla a klekla si před něj. Mluvila jsem na něj, ptala se ho, proč nepřišel. Proč mě nechal samotnou i na den mých narozenin. Odpovědi jsem se nedočkala, ani sebemenšího náznaku života, vnímání. Chytla jsem ho za ramena a začala s ním třást. Po tváři mi stékaly slzy a chytla mě menší hysterika. Takhle jsem s ním třásla hodinu, až na mě upřel rudě zářící oči.. Náhle jsem se zasekla, sevřelo se mi hrdlo, ale nepouštěla jsem ho. Stisk na jeho ramenou jsem ještě zpevnila. Po chvilce, kdy na mě stále upíral rudě zářící oči se zvedl, díky čemuž jsem ho musela pustit. I já se zvedla a udělala pár kroků vzad. To bylo poprvé, co jsem měla strach z něj. Vždycky jsem z něho nějak vycítila dobrou auru a cítila se s ním v bezpečí.. Teď to ale byl přesný opak. Tak neskutečně moc jsem se bála.. Celá jsem se třásla, v očích stále slzy, které nešly potlačit. On se však blížil pořád ke mě. Já se rychle otočila a dala se na útěk. Najednou se ocitl přede mnou a rychlostí blesku mě přitlačil k těm dveřím, při kterých před tím seděl. Nechápala jsem, jak mohl.. vždyť jsme od těch dveří byli dobrých pár metrů. Pootevřel ústa a mě se naskytl pohled na dva trčící tesáky z jeho pusy, které se nezdárně blížily k mému krku. Pomalu mi začalo všechno docházet. Došlo mi, proč se to všechno dělo, proč jsem byla každé ráno sama.. došlo mi, že on je.. upír. Zpočátku jsem tomu ani nechtěla věřit. Nevěřila jsem na nadpřirozené bytosti. A teď.. můj muž do mě chtěl zabodnout své tesáky. Vzpurně jsem se kroutila, snažila jsem se bránit. Ale stisk, kterým mě tlačil ke dveřím pořád sílil a sílil, až jsem se nemohla ani hnout. Nezmohla jsem se na nic jiného než na tichý pláč. To mi ale bylo zbytečné. Najednou mi celým tělem proběhla bolest a na svém krku jsem pocítila silný tlak, jeho tesáky se pomalu zasouvaly do mé kůže na krku. Cítila jsem, jak ze mě vysává všechen život. Všechno okolo mě se rázem změnilo do hluboké tmy.
Probudila jsem se až ráno s obrovskou bolestí hlavy.nechápala jsem, co se děje. kde jsem, proč tam jsem. Natáhla jsem ruku ke svému krku a špičky prstů se jej dotkla. Pocítila jsem ostrou bolest a téměř němě vykřikla. Teprve po tom se mi všechno vyjasnilo. To, co se stalo včera v noci. Muž, kterého jsem dříve nazývala mým mužem ze mě udělal nemrtvou. Chopil se mě obrovský vztek. Nenapadlo mě, co bych mohla udělat.. a už vůbec jsem nemohla najít smysl, pro který bych mohla žít. Jak se teď podívám do očí rodině, přátelům? No jo vlastně, oni nemůžou poznat, co se ze mě stalo. I tak se mě ale zžírala nenávist toho muže. Mě samé, že jsem se přestala bránit.
Několik týdnů jsem jen tak bloudila po městě a na noci se ukrývala do místa, kterému jsem říkávala domov. Všem mým známým přišlo divné mé chování.. Z přátelské a nekonečně pozitivní radostné dívky se stala chladná, nepřátelská žena, která si nepřipustí nikoho k tělu. K nikomu jsem necítila žádné zvláštní pocity.. lásku.. nikoho jsem neměla ani ráda. Ne, že bych je nenáviděla. Prostě jsem nebyla schopná jakýchkoliv citů. Jednoho dne, kdy už jsem se nevydržela dívat na jejich tváře plné radosti jsem se odebrala do své jizby, kde jsem si sbalila pár svých věcí a se vzkazem pro rodiče, aby mě už nikdy nehledali a zapomněli na mě, který jsem jim pověsila na lednici jsem odešla..
Z ničeho nic se můj ''život'' změnil a mě to začalo bavit. Kdykoliv jsem si mohla změnit jméno, navštívit všechny země do kterých jsem chtěla.. Plus ještě, když jsem se mohla dát na lov a zabodnout své dlouhé tesáky do krku nějakého člověka. Ten pocit kdy jsem se naplňovala jeho krví byl doslova orgasmický.
Prvních šedesát let mě to ukrutně bavilo a já si to užívala.. Jenže teď, kdy už se to vlastně všechno opakuje dokola je to nuda.
A to je důvod, proč jsem se jednoho dne odebrala do akademie, kde bych mohla začít úplně nový život a najít bytosti, které jsou na tom podobně jako já. Kdo ví, třeba si tam najdu i přátele~
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama